::obrázky:: ::fotogalerie:: ::čítárna::
 	
"Podívej!"
"Kam?"
"Tamhle, přece."
"Tam nic není," mračil se Tai do závěje sněhu.
"Něco se tam hnulo. Jsem si téměř jistá, že to tu ještě je."
"Téměř jistá," parodoval Tai. Elia však dál upírala oči na sníh, až jí 
z té bělosti začínaly pálit.
"Prosimtě pojď, nic tam není,  a Eglerer čeká."
"Hm," ozvala se po chvíli zamyšleně Elia. "Říkal jsi něco?"
"Že Eglerer čeká." Tai už vážně začínal být netrpělivý. Eliina schopnost 
neustále zdržovat mu šla na nervy vždycky. V posledních dnech ho 
doháněla k šílenství.
"Eglerer nám neuteče, stál tam věky, tak to nějakej ten týden ještě vydrží. 
Zato tohle bylo něco hodně rychlého. Někde to tu musí ještě být, jaktože 
to nevidím?"
"Protože tu nic není."
"Ale je."
"Brzo tu budou dva velký rampouchy, jestli hned nepůjdem dál."
"Seš nemožnej."
"Já sem nemožnej? Že mám starost o zdar naší mise?"
Elia nesnášela podobné Taiovy řeči. Obraty typu "zdar naší mise" v ní 
odjakživa budily odpor.
"Nech si tyhle důležitě znějící fráze pro někoho jinýho," řekla otráveně 
a vydala se závějí za Taiem, který už vyrazil na další cestu.
V tu chvíli se v bílém sněhu objevily dva malinké tmavé body, vyděšeně 
zírající za dvojicí s luky a meči brodící se v dlouhých pláštích pryč.
"Tak to bylo opravdu o fous. Musím rychle do Eglerer, varovat ostatní." 
Pak se malý bílý králík rozběhl ohromující rychlostí k severu.