::obrázky:: ::fotogalerie:: ::čítárna::
 	


"Přemýšlíš ještě někdy o tom, co tam je?"
"Už ani ne."
"Znám holku, co tvrdí, že tam byla."
"Cože?", vyhrkli oba první překvapeně. "To si vymejšlí," řekl
 s nekompromisní rozhodností v hlase pihovatý dlouhán 
s divokou rudou kšticí.
"Ta branka je věčně zamčená a zeď je tak vysoká, že ji 
nepřelezem ani my, natož nějaká holka," přidal se menší kluk 
v modré košili a palcem ukázal nahoru za sebe, na zeď pod 
kterou sedávali každý večer.
Pár kroků od nich byla ve zdi docela malá branka.
Chvíli zamyšleně seděli ve večerním slunci. Prvnímu plála 
zlatě hlava. Druhému se na modré košili u krku třpytilo 
stříbrné vyšívání. Třetímu se leskly brýle, a tak nic neviděl.
První dva pozorovali v trávě dvojici brouků. Před chvílí se 
srazili a jeden z nich přepadl na záda. Kopal kolem sebe 
nožičkama a marně se snažil obrátit.
"Zkusili ste někdy v poslední době otevřít tu branku? Co 
když je odemčená? Nebo, od ní přece jen ještě někde existuje
 klíč?" zeptal se najednou ten třetí, stále ještě s hlavou 
opřenou o zeď a se zavřenýma očima - stejně přeci nic 
neviděl.
"Proč, prosimtě? Snažil jsem se o to patnáct let. Snad denně. 
Dycky byla zamčená. Proč by jí zrovna teď někdo otvíral?
A na klíč od týhle branky už může věřit leda snílek." prohlásil
 jednoznačně ten rudovlasý.
"Máš pravdu," řekl kluk s brýlemi. Znělo to jako povzdech.
O něco málo později, když se slunce dotklo daleké skály na 
obzoru, zavelel zrzavý dlouhán: "Pudem."
Krátce poté, co zmizeli, objevila se u zdi drobná dívka v bílých 
šatech. Tiše došla ke dvířkům, dlouhé vlasy jí zářili ve slunci. 
Sejmula cosi z krku a sklonila se ke klíčové dírce. V posledním 
paprsku zapadajícího slunce se jí v dlani stříbrně zatřpytil malý 
klíč. Opatrně se rozhlédla. Otočila jím v zámku a pak rychle 
zmizela uvnitř.